Focení Hlučínska bylo neskutečné dobrodružství, vzpomíná po dvaceti letech pražský fotograf na unikátní projekt dokumentace našeho regionu

Byl jsem u toho. Až v ložnici a v prasečím chlívku.

V těchto dnech je to 100 let, co bylo k Československu připojeno Hlučínsko – rázovitá oblast mezi Ostravou, Opavou a Racibórzí. A před 20 lety pomalu končil velký fotografický projekt Institutu tvůrčí fotografie “Lidé Hlučínska”, kterého jsem se účastnil. To bylo tehdy, když jsem ještě nedělal vědu o umění, ale prakticky jsem fotografoval (bacha na doktorské studium, které ubíjí tvůrčího ducha 🙂 )

Bylo to pro mě jako pro rozeného Pražáka neuvěřitelné dobrodružství. Po nekonečných hodinách ve vlaku (v té době probíhala rekonstrukce železničního koridoru na Ostravu a dlouhá zpoždění byla něčím tak samozřejmým jako knedlík ke svíčkové) jsme se objevili v obcích jako Petřkovice, Ludgeřovice, Hať, Kobeřice nebo Chuchelná. Místa, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel a kde se žilo… nu, zvláštně. Na jednu stranu to byl kraj chudý, vesničky měly zanedbané silnice a jen tu a tam vedle domečku v rozvalinách svítil novotou hranatý socialistický kulturák, kde jely páteční diskotéky. Po dvorcích běhaly slepice, v chlívku chrochtalo prase, ale obýváky byly naklizené, měly televizní stěnu s řádkou knih a výstavkou broušeného skla. Koberce měly učesané třásně a papuče byly vyskládané v řadě.

Mít německé občanství tu nebylo výjimkou. Mít německé předky bylo spíš pravidlem. Běžné bylo, když nám 90letá babička chystala kávu a aniž by si toho sama všimla, přecházela při rozhovoru s námi plyně mezi češtinou, němčinou, polštinou, případně místním, pro Pražáka naprosto nesrozumitelným nářečím.

Měli jsme dopisy od starostů, ve kterých bylo napsáno, že jsme studenti, že fotografujeme umění a že se nám má poskytnout spolupráce. Bylo neuvěřitelné, jak snadno jsme pronikali do domácností a dokumentovali jejich obyvatele. Jakoby na nás lidé zapomněli – zachycovali jsme je v trenýrkách před televizí, s pivem na balkónku i v ložnici při odpočinku. Roj zuřivých reportérů vždy obklopil “objekt” a největším výkonem fotografa bylo, že neměl kolegův objektiv nebo ruku zachycenou na svém snímku.

Naprostým zjevením byl pro mě dokumentarista Jindřich Štreit. Jindru jsem znal už z ITF, ale poprvé jsem ho viděl při práci. Vyrazilo mi dech, jak sebevědomě dokázal pracovat s lidmi, jak je dokázal nenásilně přesvědčit k tomu, aby se před jeho objektivem chovali přirozeně, přestože ho znali jen 10 minut. Místní lidé o sobě na fotografiích zveřejnili věci, které svým sousedům nikdy dříve neukázali. Nevnímali to však jako šmírování. V každé vesnici proběhla po fotografování improvizovaná výstava v hospodě, kde na vernisáži procházeli místní a dívali se sami na sebe. A asi se poznávali úplně v novém světle, nahlas to komentovali a vypadalo to, že je ten veřejný striptýz obohatil.

Nejsilnější zážitky? Jsou dva. První se odehrál v cihlovém hornickém domku v Petřkovicích. Jindra Štreit a dalších pět studentů včetně mně se shromáždilo v nevelké ložnici okolo ženy v noční košili s malým dítětem. Seděly na posteli, v pozadí byl nějaký obraz – snad lovecký motiv (jelen?). Šest lidí se přetlačovalo o to, aby měli co nejvýhodnější úhel a co nejhezčí záběr, protože světlo tu bylo libové a scéna vypadala skvěle. Ženě asi v jednu chvíli došlo, co se to okolo ní děje, vyvalila oči a napůl zděšeně, napůl smíchem si zakryla ústa.

Druhý zvláštní zážitek s Hlučínskem jsem měl v Chuchelné, kde byla hranice s Polskem. Možná mi to tak jen přišlo, ale ta pruhovaná hraniční závora byla jak hluboká propast. Jak berlínská zeď. Ta hranice byla tak výrazná, jako by chtěla říct “tady je to Česko a je fuk, že ještě před pár desítkami let nebylo”. Jak to je, tak to bude navždy. Tu hranici už nikdy nikdo nesmaže. Za závorou nebylo Polsko, byla tam hustá mlha.

Jindra Štreit, Jiří Siostrzonek, Vojta Bartek, Tomáš Pospěch, Evžen Sobek… To jsou jména, která se mi okamžitě vybaví v souvislosti s Lidmi Hlučínska. A Lucie Škvorová. A Marian Beneš, který kvůli mně dostal pokutu v ostravském trolejbusu do deseti minut poté, co vystoupil z vlaku. A Katka Vladárová, která v té době umřela. Byla to krásná, objevitelská a dokumentem nabitá doba. Rád na ní vzpomínám.